Bitva v Kurském oblouku: Mýty a fakta

 

Bitva v Kurském oblouku – 
 Pokus oddělit mýty od skutečnosti

Po porážce u Stalingradu v zimě 1942-43 zahájily německé síly 4. července 1943 na východní frontě mohutnou ofenzívu známou jako operace Citadela. Vyvrcholení operace Citadela, tedy bitvy v Kurském oblouku, zahrnovalo až 6 000 tanků, 4 000 letadel, 2 miliony mužů ve zbrani a je na něj vzpomínáno, ať už právem nebo ne, jako na největší tankovou bitvu lidských dějin. Historici se při popisu bitvy velmi rozcházejí a tato historická událost doposud zůstává opředena mýty a spekulacemi. Dodnes se vynořují nové informace z dávno zapomenutých či v zemi uschovaných archivů. Například záznamy jednotek Waffen SS byly odtajněny až kolem roku 1981, přestože do té doby již stačila vzniknout spousta takzvaných „historických rozborů“. 

Německý průlom během Bitvy v Kurském oblouku.

 

Nejvíce rozebíranou bitvou bývá ta u Prochorovky, která začala 12. července. Zde opět historici označili Prochorovku za vítězství vylepšené sovětské taktiky nad německou palebnou silou a těžkými tanky. Poměrně nové důkazy ale ukazují zde odehrané události v poněkud jiném světle.

Hlavním cílem Němců během Citadely bylo zajistit velký výběžek východní fronty, zakusující se západním směrem do hloubky 70 mil. Skupina armád Střed pod velením polního maršála Günthera von Klugeho měla zaútočit ze severního křídla. Úder měla vést 9. armáda, na pravém křídle byl XLVI. tankový sbor a na levém XLI tankový sbor. XLVII. tankový sbor generála Joachima Lemelsena měl postupovat směrem na Kursk a setkat se se Skupinou armád Jih polního maršála Ericha von Mansteina4. tankovou armádou a armádní skupinou Kempf.

Proti německým silám stály sovětský Střední front, vedený generálem Konstantinem K. Rokossovskym a Voroněžský front, vedený generálem Nikolajem F. Vatutinem. Střední front, jehož pravé křídlo posílily 13. armáda 17. armáda, měl bránit severní sektor. Na jihu Voroněžský front se třemi armádami a dalšími dvěma v záloze čelil německé Skupině armád Jih. 6. a 7. gardová armáda držely střed a levé křídlo. Východně od Kurska měl Stepní vojenský okruh (10. července 1943 přejmenovaný na Stepní front) generálplukovníka Ivana S. Koněva zastavit německé průlomy a poté zahájit protiútok.

 

Pro Němce zde byla možnost, kdyby šlo vše dle plánu, zničit více než pět sovětských armád. Jenže 9. armáda se nikdy nepřiblížila zničení sovětských obran na severu a stejně tak III. tankový sbor čelil silnému odporu. Konečně 11. července se 4. tanková armáda dostala do postavení, odkud mohla obsadit město Prochorovka a vytvořit tak velmi důležité předmostí na řece Psel.

Jak jsme již zmínili, tato událost je jednou z nejznámějších bitev východní fronty a objevila se v mnohých knihách, filmech a dokumentech. Některé popisy bitvy jsou zcela smyšlené a existuje mnoho odlišných výkladů událostí.

Nejvíce uznávanou verzí je, že tři divize SS bok po boku zaútočily přes obtížný terén na Prochorovku. 500 až 700 německých tanků, mezi nimi Panthery a slavné Tigery se silnými 88mm děly, pomalu postupovalo. Sověti se ve svých mrštných T-34 vrhli mezi ně, způsobili tak zmatení a chaos, přičemž neumožnili 88mm dělům využít jejich výhodu dostřelu a přesnosti.

Výsledkem bylo téměř 400 zničených německých vozidel.

 

V čem je problém

Pokud prostudujeme bojová a stavová hlášení II. tankového sboru SS, dočteme se jen o středně velkých ztrátách. Hlášení o počtech zúčastněných tanků se také dramaticky liší. Přesněji, hlášení tvrdí, že 11. července měl II. tankový sbor SS celkem 211 provozuschopných tanků - Totenkopf měla 94 tanků,  Leibstandarte pouze 56 a Das Reich 61. U Prochorovky bylo v provozu už jen 15 tanků Tiger a SS nemělo k dispozici žádné Panthery.

Bojová hlášení 4. tankové armády z 13. července uvádějí, že II. tankový sbor SS měl 163 provozuschopných tanků, to znamená ztrátu jen 48 tanků. Ve srovnání, sovětská hlášení uvádějí, že 13. července armáda přišla kvůli opravitelným poškozením o 400 tanků.

Dále, pokud zvážíme tvrzení o všech třech divizích SS útočících bok po boku, jeví se jako nepravdivé a takticky nemožné, neboť II. tankový sbor SS držel frontu dlouhou asi devět mil. 

12. července v 5 ráno - Stovky sovětských T-34 a T-70 (naložených pěšáky) postupovaly z Prochorovky ve skupinách po 40 až 50. Pěchota sesedla a tanky pokračovaly v postupu do německých linií. Útok se pozastavil a Leibstandarte vyrazila se svými obrněnci směrem k městu, přičemž se střetla se složkami záložních obrněných jednotek P. A. Rotmistrova. Sovětský útok 181. tankového pluku byl poražen 13. (těžkou) rotou 1. tankového pluku SS, která se skládala z několika Tigerů SS, z nichž jednomu velel podporučík Michael Wittmann, nejúspěšnější tankový velitel války.

Wittmannova skupina postupovala po křídle jako podpora německého hlavního útoku, když se na velkou vzdálenost dostala do boje se sovětskou tankovým plukem. Protože přední pancíř Tigerů byl pro 76mm děla tanků T-34 na větší vzdálenost příliš tuhým oříškem, Sověti provedli sebevražedný útok přes otevřené prostranství přímo proti nim. Žádný z Tigerů nebyl zničen ale 181. tankový pluk byl zničen. Později toho dne Sověti nasadili své poslední zálohy, jednotky z 5. mechanizovaného sboru. Tím byla Leibstandarte konečně zastavena.

Tanky Tiger I vedou útok

Das Reich útočila jihozápadně od Prochorovky a rychle se dostala do bojů s útvary 2. tankového sboru a 2. gardového tankového sboru. Bojové skupiny 20 až 40 sovětských tanků, podporované pěchotou a bitevníky, se střetly s čelními oddíly Das ReichSověti na divizi dále útočili obrněnými jednotkami a boj během dne pokračoval. Ztráty sovětských obrněných sil byly těžké, zatímco Das Reich až do noci pomalu postupovala na východ, přičemž měla na tancích poměrně lehké ztráty.

Mezitím se na levém křídle složky sovětské 1. tankové armády neúspěšně pokusily znovu obsadit předmostí. Divize SS se bránila 31. a 10. tankovému sborupodporovaným 33. střeleckým sborem.

Německá pěchota míjí vyřazený sovětský těžký tank KV-1.

 

Boje, vyznačující se ohromnými ztrátami sovětských tanků, pokračovaly během celého 12. července, aniž by kterákoli ze stran dosáhla rozhodného úspěchu. A nikoliv, jak uvádí mnoho velmi rozšířených rozborů východní fronty, že boje skončily 12. července rozhodnou německou porážkou. Mnoho historiků uvedlo, že bojiště bylo poseto stovkami zničených německých tanků. Ve skutečnosti, boje okolo Prochorovky pokračovaly po několik dalších dní. Das Reich až do 16. července v oblasti jižně od města velmi pomalu tlačila východním směrem. To umožnilo III. tankovému sboru se 14července spojit s divizí SS a obklíčit jižně od Prochorovky několik sovětských střeleckých divizí. Totenkopf nakonec dosáhla silnice Kartaschevka-Prochorovka a divize také obsadila několik takticky důležitých kopců na jejím severním okraji.

 

Závěr

Historici tedy vytvořili mnoho složitých a lišících se popisů. Osobně poněkud pochybuji, že se někdy dozvíme celou pravdu a myslím si, že bitva proto zůstane „legendou“. Jedna věc je ale zcela jasná: postup 4. tankové armády byl dramaticky zpomalen, když tankové sbory nedokázaly 12. července obsadit Prochorovku. Nehledě na to, kolik tanků měli ať už Němci nebo Sověti a zda Němci špatně naložili se svými tankovými zálohami.

Když Hitler 13. července opustil plány operace Citadela, poslední německá šance ovlivnit vývoj na východě ve strategickém měřítku byla ztracena.

 

Sledujte The_Challengera na  !

 


 

Zdroje:

  • World War II magazín - George M. Nipe únor 98
  • Grossman H. Geschichte der rheinisch-westfälischen 6. Infanterie-Division 1939 – 1945, Podzun, 1958, S.208.
  • Zetterling N., Frankson A. Kursk 1943: a statistical analysis. London, Portland. 2000. P.122. (Table 8.10: Destroyed tanks in Army Group South, 5-17 July 1943). 
  • Jentz. T. Panzertruppen, The Complete Guide to the Creation & Combat Emloyment of Germany’s Tank Force. 1943 –1945. Schiffer Military History, Atlegen, PA, 1996. P.110.
Zavřít